Důstojnost člověka a výsada schopnosti komunikace s Bohem

To, že jsme jako lidé, složeni z těla a duše, nebo těla a něčeho, co je v nás jaksi netělesné, snad chápe, pociťuje a věří každý z nás. Jak to v  nás funguje, už snad tolik nechápeme, kde v nás ta duše, to lékařsky a řecky řečeno psyché je, jak vypadá, nevíme, ale již od dávných dob, od dob starověkých řeckých filozofů Platona, Aristotela víme, a nejen od nich, i z jiných spisů a kultur, že to prostě tak je, že je v nás něco, co sice není vidět, neumíme to popsat, nebo pořádně vyjádřit, ale je, člověk je tělo i duch či duše, máme a cítíme v sobě jakýsi vnitřní hlas, vnitřní svět, kde se odehrává spousta věcí. Pro nás věřící to samozřejmě vyplývá i z PS, bible, její první knihy Genesis, kde se hned na počátku obrazně píše, že Bůh uhnětl člověka z hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, vždyť  samotná slova duch a dech jsou si velmi blízké a podobné, je jasné, že každý člověk dokud dýchá, žije. Máme zaznamenána nějaká svědectví lidí, kteří prožili klinickou smrt, kdy prožívali a cítili, jak se vzdalují od svého těla, přibližují se ke Světlu, někteří se dokonce setkávají s Ježíšem

( kniha Návrat ze zítřka od Elizabeth Sherrilové o americkém vojáku z 2. sv. války Georgie Ritchiem, vyšla v edici Poznání 2006).  

Ale znáte to, my lidé jsme takový nevěřící Tomášové, kteří žádají spíše hmatatelná a viditelná znamení, a Ježíš často vytýkal lidem, že věří, protože viděli. On však říká jasně, spíše jsou blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili, v tom je náš problém, především v otázce víry v duchovní svět, duchovní realitu, transcendenci .  A nám jde hlavně o víru, lásku, naději, nejen k Bohu, ale i lidem, která je spojena a potřebuje mít základ právě v tom, co je obrazně řečeno nad námi, co nevidíme, v tom prostoru duchovním. Vždyť i samo Písmo říká, že to co vidím, už nemůže být předmětem mé víry a naděje, a říkal to i praotec Abrahám, před třemi tisíci léty.

 Člověk je stvořen Bohem a na Boží obraz, máme oči, uši, ústa, a to proto, abychom dokázali vůbec žít a komunikovat, být schopni tvořit mezi sebou společenství, v rodině, ve škole, v práci, v Církvi, ne jako zvířata, a jiná stvoření, kterým tohle všechno chybí. V tom, je obrovská výsada, a důstojnost člověka, že je schopen navazovat vztah s Bohem, dokáže  milovat, vychovávat, dokáže pozdvihovat svou mysl i srdce k vyšším principům a duchovním hodnotám, že má naději na život po smrti, kterého radost nebude konce, no a my věříme a víme, že tím Nejvyšším principem, tou Alfou i Omegou je náš osobní Trojjedinný Bůh, který se stal člověkem v osobě svého Syna JK narozeného s PM.

Bůh, Ježíš, který má taky ústa i srdce i sluch jako každý z nás, je a chce být s námi stále ve spojení, ve svém Duchu, kterého nám zanechal a samozřejmě taky v Eucharistii. Nemůže přece nechat dílo svých rukou jen tak napospas slepému osudu, od něho jsme vyšli a k Němu se zase jednou vrátíme, jak říká kniha Job, nahý jsem z lůna matky vyšel, nahý se tam vrátím.  Nic si v hodině naší smrti sebou nebudeme odnášet, jen svou duši, své činy, to jak jsme spolupracovali, modlili se, prosili, klepali, hledali, a právě toto všechno je cílem modlitby, být ve spojení a vztahu s Bohem. Je snad modlitba něco jiného než setkání s Bohem !?

Při zjevení v Portugalské  Fatimě  roku 1917 se jeden z pasáčků, malý František, kterým se PM[2] zjevovala, ptal PM jestli se i on dostane do nebe, PM mu odpovídá ano, ale musíš se pomodlit ještě hodně růženců, a náš zakladatel sv. Alfons zdůrazňuje, že kdo se bude modlit, nemusí se obávat o svou spásu. Jde o to i při těchto našich misiích znovu v sobě vyburcovat tu touhu po modlitbě, vzbudit touhu a předsevzetí, že v modlitbě budu pokračovat, anebo jestli jsem to doposud nějak zanedbával, že se budu snažit, nakolik mi to bude možné, a budu schopen, snad pomaličku, ale vytrvale a trpělivě, vždyť Bůh přece stojí za to, nebo ne ?!!