Svíčka a život

            Eliška dostala k 1. svatému přijímání krásnou svíčku. Po návratu z kostela si ji chtěla doma zapálit při slavnostním obědě. Svíčka však začala protestovat: "Nezapaluj mě! Mám strach z ohně a kdybych hořela, byla bych čím dál menší a moje krása by přišla nazmar a sama bych z toho vůbec nic neměla. Nezapaluj mě!" Eliška se nakonec nechala umluvit a vystavila svíčku, která nechtěla hořet, na polici. Svíčka byla ráda, že se na ni všichni jen dívají a nikdo po ní nechce, aby svítila.

    O několik dní později se večer přihnala bouřka a potrhala elektrické dráty. Všude byla tma. Eliška nahmatala svoji svíčku a řekla jí: "Jsi jediná svíčka v celém domě a všichni tě moc potřebujeme. Pojď, já tě zapálím, budeš nám svítit, abychom nezakopli a nějak si neublížili. " Ale svíčka zase spustila tu svoji písničku: "Nezapaluj mě! Mám strach z ohně a kdybych hořela, byla bych čím dál menší a moje krása by přišla nazmar a sama bych z toho nic neměla!" Tentokrát se však Eliška nenechala umluvit. Rozzlobeně řekla svíčce: "Co myslíš, k čemu by byl bonbón, který by nebylo možné si rozbalit? Leda na vyhození, mohla bych ho cumlat třeba půl roku a stejně bych nevěděla, jakou má chuť. Zrovna tak zbytečná je svíčka, která nechce svítit. Hodí se nanejvýš k tomu, abych ji při zatápění přiložila do kamen, aby se oheň rychleji rozhořel, a kdyby ani v kamnech nechtěla hořet, musela bych ji vyhodit do popelnice. Tak si to rozmysli." To se ví, svíčka to měla rozmyšlené hned. Nechtěla skončit v popelnici a tak rychle řekla: "Víš co? Zapal mě, možná to nebude tak hrozné, jak si teď myslím." Když za hodinu elektrikáři opravili poruchu a v domě opět zazářily žárovky, prohlásila svíčka: "To byla krása! Až budeš příště potřebovat, přijď mě klidně zapálit. Já už si nebudu vymýšlet a ráda budu užitečná."

    Den na to posedla Elišku jakási zlobivá nálada. Ve škole se poprala s kamarádkou a dostala poznámku. Doma odmítla umýt nádobí, že se musí učit, ale místo učení si hrála. Pak měla hlídat mladšího brášku. Rychle se vymluvila, že se musí jít zeptat kamarádky, které příklady mají doma vypočítat, a až do tmy běhala venku. Vůbec jí nevadilo, že maminka má o ni strach a po návratu byla na rodiče drzá místo prosby o odpuštění. Tatínek už chtěl vytahovat pásek, ale maminka to zkusila po dobrém: "Pamatuješ si o čem jsi včera mluvila se svou svíčkou? Jak jsi jí vysvětlovala, že svíčka, která nesvítí, je k ničemu? Když jsi byla u 1. sv. přijímání, slibovala jsi, že budeš svítit dobrými skutky, ale nějak rychle jsi na to zapomněla a dneska se chováš, jako by k tobě nikdy Pán Ježíš nepřišel, jako bys ho nikdy nepozvala do svého srdíčka. Myslíš, že je to v pořádku?" To si Eliška nemyslela. Celá zčervenala, jak se styděla. A pak docela potichoučku slíbila mamince: "Mami, já už to nikdy neudělám. Já nechci být vyhozená v popelnici proto, že neplním svůj úkol. Prosím tě, odpusť mi, že jsem dneska tolik zlobila a pojď se mnou poprosit taky Pána Ježíše, aby mi odpustil, že jsem ho tak zklamala."

     Jedna paní učitelka mi řekla: "Děti se mě chlubily, že včera byly u 1. sv. přijímání a že k nim přišel Pán Ježíš. Jenže někteří se chovají, jako by se nic důležitého nestalo, zlobí a provádějí ještě větší lumpárny, než před tím." Musel jsem se stydět místo těch zločinců, kteří poskvrnili dobré jméno všech ostatních, kteří to se svým polepšením myslí vážně.

           Kdysi dávno, když někdo svými hříchy dělal ostudu ostatním křesťanům, byl potrestán tím, že mohl být na mši v kostele jen do konce kázání a pak musel odejít. A když ani to nepomohlo a hříšník se nesnažil polepšit, řekli mu: "Děláš nám jen ostudu - a nejen nám, ale taky Bohu. Dokud se nepolepšíš, tak mezi nás vůbec nechoď, protože si nezasloužíš, aby ti Pán Bůh pomáhal." Dneska už tak přísní nejsme, ale to nic nemění na tom, že člověk, který přijímá Pána Ježíše a přitom se vůbec nesnaží žít podle jeho rad, uráží Boha ještě víc, než kdyby u přijímání ještě nebyl.

            Známe přísloví: Kdo se bojí nesmí do lesa. Co myslíte: Když se někdo bojí námahy a proto se vůbec nesnaží polepšit - může do kostela?

autor: katecheze.cz