Ovčín, Pastýř, ovce, vlk, Dveře

Nevím, jestli si umíte představit, jak vypadá takový ovčinec. Se stavbou ovčince se dnes v Čechách asi jen tak nesetkáme. Jako Češi dnes prakticky vůbec nejíme skopové maso a dáváme přednost jinému druhu masa. Nakonec ani tu ovčí vlnu moc nepotřebujeme, protože si umíme vyrobit umělou vlnu. Chov ovcí tak ztratil původní výhodu z doby, kdy člověk ovce choval, aby se najedl, ale také zahřál.

Ovčín je tedy místo, buď stavení nebo třeba jenom samotná ohrada, kam se ovce vodili na noc, aby byly pohromadě a v bezpečí. Někdy býval v ovčínu i jednoduchý přístřešek nebo jeskyně, kam se ovce mohly schovat před případným deštěm. Jak moc bezpečné místo to opravdu bylo, záleželo především na pastýři, na jeho bdělosti a odvaze. Hodně také záleželo na kvalitě ovčince samotného. I tady byly rozdíly. Třeba v tom, jak moc byl zabezpečený vchod a také jak kvalitní a vysoká byla ochranná zeď. V Izraeli mívali stálé ovčince zděné zdi, ty obyčejnější, sezonní, mívaly proutěné ohrady. Kolem dokola také bývala přirozená ohrada s trním, aby ji dravá zvěř nemohla jen tak rozvrátit. Ten kdo překračuje ohradu, to nedělá jen tak ze sportu nebo že ztratil klíče od dveří, ale většinou to býval lupič. Ovčinec symbolizuje místo poměrně bezpečné, kde se dá poměrně v klidu spát. Ale není to místo bezpečné absolutně. Může se stát, že jeho ochrana z různých důvodů selže. Není to žádný nedobytný bunkr. I tak je lepší spát v ovčinci, než pod širým nebem. Nebezpečí se tím minimalizuje.

Nevím jak rádi přenocujete ve volné přírodě, a jestli chodíte se spacákem po horách, ale asi mi dáte za pravdu, že je to téměř vždy v jistém smyslu adrenalinový zážitek. Málokdy si člověk vybere k přenocování odkryté volné prostranství. Nejlépe se spí pod nějakým převisem nebo v dolíku. Člověk si v přírodě připadá zranitelný, ve své fantazii slyší všude kolem dravou zvěř nebo vidí nebezpečné lidi, kteří se vás chystají okrást. Každý opravdu velký ovčín míval v době Pána Ježíše také svého správce (v textu vystupuje pod označením jako vrátný) Takový vrátný měl velkou zodpovědnost. Míval v noci na starosti několik stád najednou od různých pastýřů a ti si ráno si pro svá stáda ráno přicházeli. Byla to samozřejmě velká zodpovědnost. V noci takový vrátný spával u vchodu. Zloděj by asi neměl problém spícího pastýře obejít, ale nemohl už kolem něho provést kradená stáda. Ukrást ovce znamenalo obvykle omráčit nebo třeba i zabít vrátného. Vrátný sám je tím pomyslným vchodem do ovčince. Na něm záleželo koho pustí dovnitř a koho ven.

Pak je tu ještě také postava ideálního pastýře, který ovce vyvádí a zase přivádí. Ovce znají jeho hlas a pastýř dokonce zná ovce svým jménem. Tady vidíme, že Ježíšovo podobenství začíná pokulhávat za každodenní realitou. Žádný pastýř si přece nedává tu práci, aby své ovce pojmenoval. I když ti nejlepší pastýři jednotlivé ovce od sebe rozeznají, i kdyby jich byly desítky. Dát ale jméno ovci je dost zbytečná citová investice, zvlášť když taková ovce je vlastně určena na porážku. Zabít zvířátko, která má jméno, je mnohem obtížnější než zabít anonymní kus skotu.

Dobrý pastýř, kterým je Pán Ježíš, tedy zná své ovce jménem. To je také důvod proč ho ovce poslouchají. Cítí se v jeho přítomnosti jisté a bezpečné, věří že to s nimi pastýř myslí dobře. Pán Ježíš, coby dobrý pastýř, nechce své ovečky ničit a zabíjet, prodat je jinému, místo toho stará aby lidé, kteří mu svěří své životy, měli život v naprostém dostatku. Ovce, kterými jsme my lidé nečeká pod vedením Pána Ježíše nikdy smrt. Ježíš dnes říká: Já jsem dveře pro ovce.

Dveře, potažmo vrátný (= role, které splývají) Jsou nejslabší a zároveň nejjistější místo celého ovčince. (Mohli bychom parafrázovat známé přísloví: Každý ovčinec je tak bezpečný, jak bezpečné jsou jeho dveře). Dveřmi přichází a odchází pastýři. Přivádí a vyvádí jimi stáda. Zároveň se jimi pokoušejí vstoupit lupiči, zloději a vrazi. Je to místo, kudy přichází záchrana, pomoc, ošetření, a zároveň právě odtud hrozí všechno nebezpečí. Pokud jsou vyvráceny dveře, a vrátný je zabit, pak už nezáleží na tom jak silná a bezpečná je ohrada. Vlastně není k ničemu a ovčinec se vlastně stává smrtící pastí. Dveře jsou klíčovým a zároveň nejzranitelnějším místem celého ovčince. Kdo ovládá dveře, ovládá celý ovčinec.

Pán Ježíš sám sebe přirovnává k dobrým dveřím. Nikdo zlý skrze něho nemůže vstoupit. On je strážcem naší duše (podle 1 Petrovi), hlídá naše vycházení i vcházení: Ž 121: 7 Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. 8  Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Před Pánem Ježíšem (lépe řečeno skrze něj!) vycházíme ráno do práce, do školy, do společenství Eucharistie, za vším co potřebujeme k životu. Skrze něho, jakoby skrze bránu zase vcházíme do našeho odpočinu, do postele, k večernímu stolu, kde je přítmí, ticho a nejhlubší bezpečí. Pán Ježíš nám dává svobodu, abychom skrze něho a spolu s ním vycházeli i vcházeli. On je našimi dveřmi, ale zároveň také dobrým pastýřem, který nás provází.

Život s Kristem není žádné domácí vězení, život ve skleníku nebo uvnitř nějaké sice bezpečné ale deprimující ohrádky. Zároveň život s Pánem Ježíšem není bezbřehý a chaotický. Nekonečné zelené pastviny jsou prima, ale i tam člověk snadno zabloudí nebo se dostane do nebezpečí nebo se třeba jenom unaví. Člověk (coby pomyslná ovce) také potřebuje občas spočinout v bezpečí a ochraně ovčince.

Náš život se bude vždy pohybovat na ostré hraně mezi nebezpečnou ale vzrušující pastvou - to je svět, ve kterém žijeme a ze kterého nejsme vyňati. (Vypadá krásně, ale vládne v něm hřích a smrt). Tím druhým pólem je bezpečí domova, dokonalé identity, kterou člověk může prožívat v ovčinci. Probouzí to myšlenky na společenství a na církev. (Jsme zde shromažďováni, přivoláváni hlasem pastýře, někde zvoní zvony, abychom pak zase byly vzápětí vysláni do světa, na pastvu). Smyslem ale není se uzavřít do zdí ovčince a nevycházet z něho.  Bůh nám ve svém Synu Ježíši Kristu dává úplnou svobodu, ale zároveň dává našemu životu určitý rytmus a řád.

Možná nás přirovnání k ovcím trochu uráží nebo ponižuje. V Bibli jsou ovce symbolem bezbranného zvířete, kterého bez výjimky čeká nedobrovolná smrt. Málokterá ovce končí jinde, než v rukou pastýře nebo řezníka. Ovce se před řezníkem těžko ubrání a ani ji nenapadne utíkat. Porážka a smrt ovce je prakticky nevyhnutelná. Slyšel jsem, že ovce mají snížený pud sebezáchovy, nedokážou zápasit o život. Svůj život vydávají snadno a s nadsázkou řečeno až poslušně. V Izraeli bývala ovce nejběžnějším obětním zvířetem. Člověk přinášel a nechal si porazit ovci namísto svého vlastního života. Při každé oběti si člověk mohl uvědomit, že jeho život je nezasloužený a že nevinná zvířata musí před Bohem umírat, aby on mohl žít.

Mějme na závěr tu správnou svobodu, do čích rukou svůj život svěříme – buď do rukou dobrého pastýře, který se o nás postará, bude nás jistit (zepředu jako pastýř i zezadu jako dveře). On chrání naši duši, ať už jsme na pastvě nebo v ovčinci. Pak je tu druhá možnost, a to je svěřit se do rukou pochybných pastýřů a zemřít rukama zlodějů: V příběhu jsou skutečně nemilosrdní, chystají se krást, vraždit a ničit. Před jejich úmysly málokdo obstojí. Ohrožují na životě vrátného, pastýře a nakonec i ovce, které u lupičů nalézají rychle smrt. Ukradené ovce jsou určitě rychle pod cenou prodány na černém trhu, rychle jsou staženy z kůže, kde by mohly být značky původních majitelů. Život ukradených ovcí končí ještě téže noci, kdy byly ukradené. (Těmi zloději jsou nejen zlí lidé, ale okrádají nás i vlastní hříchy a největším zlodějem je nakonec Smrt, jež je důsledkem hříchu a za hříchem stojí ten Zlý).

V každém z nás je asi ukrytá touha po bezpečném a dobře zajištěném životě. Jedině ale Pán Ježíš má moc zachovat nás nejenom pro požehnaný život tady na zemi, ale i pro život na věčnosti.