Ježíš v Eucharistii

 

 

Dnes na slavnost Božího Těla a Krve Páně chceme stát před naším Bohem v pozici těch, kteří děkují. Děkují za to, že náš Pán Ježíš Kristus zůstává, tak jak slíbil, s námi ve svátosti Eucharistie trvale s námi.. Ježíš se denně na celém světě, skrze pomazané ruce kněze před námi pod způsobou chleba a vína proměňuje a obětuje na oltáři Boží lásky.

Obětuje se a proměňuje, abychom se i my obětovali, „lámali“ a proměňovali.

 

O kom jiném na tomto světě můžu s jistotou říci, než právě o Ježíši Kristu, že je tady pro mne přítomen stále?! Stále ochoten naslouchat mému hlasu, věnovat mi svůj čas, svou lásku, sám sebe. Ježíš nám nikdy neřekne, tak jak to bohužel říkáme, nebo slyšíme my, nemám čas, spěchám, přijď jindy. Ježíš nám také neřekne mám mnoho práce, jsem unavený, potřebuji si odpočinout.

 

Ježíš je vždy pohotový a připraven, stále bdí, neunaví se, nerezignuje. Jeho motivace lásky k nám je nekonečná, neměnná a trvalá. Bůh je na rozdíl od nás stálý. Opravdová láska nevnímá čas. Dívají se snad na hodinky dva zamilovaní?! Čas pro ně prostě neexistuje, není absolutně důležitý. Láska je trpělivá, vnímá jen milovanou osobu, láska dokáže čekat, a podstatou Boha je jedině láska. Svátost Eucharistie je pro nás povzbudivým a trvalým znamením, pokorné, čekající lásky.

 

Ježíšova přítomnost v Eucharistii je pro nás vším, především trvalým pramenem posvěcování. Každý ne můžeme a smíme za Ježíšem přicházet, a přijímat ho do svého srdce, jako duchovní posilu a pokrm na cestě životem. O svátosti Eucharistie by mělo v plném slova smyslu platit, že se pomalu máme stávat tím, koho přijímáme. Máme se stávat především živou, Bohu milou obětí, máme se stávat pokornou a sloužící láskou, a jen ten, kdo miluje, je vskutku mocným člověkem, jen tak se nevzdá, nezalekne. Kdo miluje také rád slouží, obětuje se, nehledá sebe, svůj prospěch, svůj čas, v tom se všichni musíme denně od Ježíše učit.

 

Ježíš se svobodně zřekl své božské přirozenosti. Nejdříve položil svaté Tělo do lůna Panny Marie, pak je položil na dřevo kříže, položil ho do lidského hrobu a nakonec jen denně ve velké důvěře pokládá do rukou kněze. Není to úžasné znamení Boží důvěry ?!

 

Kněz pak Ježíšovo Tělo v Eucharistii s láskou rozdává, rozdává všem, kteří po Něm touží, kteří ví, že ho potřebují, kteří věří, že v Něm mohou už zde na zemi mohou zakusit předchuť ráje, věčnosti, účasti na věčném životě. Tam pak i my složíme své tělo i duši do rukou našeho nebeského Otce, k věčnému „odpočinku“, a trvalému prožívání neslýchaného štěstí.

 

Ježíš nás skrze Eucharistii také uzdravuje. Uzdravuje především z naší ustavičné tendence k sebestřednosti, lhostejnosti a pýše. Možná proto je Ježíš pyšnými přehlížen, protože je pokorný, nebojí se takový být.

 Dnes se hodně hovoří o zdraví, zdraví těla, zdravém způsobu života. Zdravě jíme, sportujeme, vynakládáme na to, mnoho síly a prostředků. To je samozřejmě dobře. Ale vynakládáme stejné úsilí o to, abychom byli zdraví i uvnitř?! Vždyť v našem nitru sídlí život a tam se odehrává vše podstatné, co pak vyplývá na povrch. Zdravé tělo, vzhled a tvář bez vrásek, není zárukou štěstí a toho, že v mém životě je vše v pořádku?! Možná proto tolik makeupu! Ježíš v Eucharistii chce uzdravit především naši duši, nitro, zraněná srdce. Je-li naše srdce v pořádku, pak je vše v pořádku, a nevadí mi nějaká ta vráska, či pokřivený vlas.

 

Ježíš je tím nejlepším Lékařem a prevencí, jak zůstat trvale zdraví a šťastný, zdravá duše, zdravé tělo. Ježíš chce, a touží potom, abychom byli šťastni, teď i potom, na věčnosti.

 

Toužíme se i my setkávat s Ježíšem?! Nejdeme radši stokrát do lékárny, než jednou za Ježíšem?! Nemělo by to být opačně?!

 

Kéž nám Panna Maria vyprošuje růst touhy po Chlebě života, Ježíši Kristu svém Synu. Ježíš je tak dobrý, že nás uzdraví, vezme to, co nepotřebujeme, a dá ve své štědrosti to, co nám snad schází. A za to si snad zaslouží špetku naší pozornosti, úcty a času.