Naše srdce ať hoří!!

 

 

Slavností seslání Ducha svatého končí velikonoční období. Tam, kde něco končí, vždy něco nového začíná. Celým obdobím liturgického mezidobí, jež následuje, nám chce být Duch svatý nablízku a my se v síle Ducha můžeme vlastně radovat nejen o velikonocích, ale celý liturgický  rok.

 

Duch svatý se nám představuje na mnoha místech a v mnoha podobách. Jako Těšitel, Přímluvce, Oheň, Holubice, Pravda a také jako mocný a podivuhodný Tvůrce, přítomný u každého dobrého díla.

 

Duchem svatým začíná i končí celé Písmo svaté. V knize Genesis čteme, že Duch Boží se vznášel nad hlubinami země i nad vodami, utvářel svět a vdechl člověku život (Gn 1). V závěrečné knize Zjevení sv. Jana zase čteme, že Duch i milovaná nevěsta Církev s touhou volají: Přijď Pane Ježíši (Zj 22, 17).

 

Duch svatý je přítomen v Písmu a stejně je přítomen i v dějinách celého stvoření, od počátku až do završení věků. On je ten, který všemu dává život, vlévá sílu a také lásku. Vždyť pravá nadpřirozená láska je nám dána jedině skrze Ducha svatého (Řím5, 5) a jen s ní dokážeme plnit Boží vůli. Tento dar lásky, spolu s vírou a nadějí, jsme dostali při svatém křtu, a víme, že křestní dary je třeba neustále rozvíjet a  skrze ně  posvěcovat tento svět.

 

Ti, kdo jsou Kristovi nechávají se vést jeho Duchem, (Řím 8, 14) a kde je Boží Duch tam je svoboda člověka, (2Kor 3, 17) svoboda od zla a hříchu, a svoboda pro každé dobré dílo. Jsme tedy povolání být spolutvůrci dějin, proto se dnes znovu s důvěrou a odvahou otevřme působení Ducha svatého.

 

Každý dobrý dar přichází k člověku shora od Boha a je nám dáván k všeobecnému užitku. (1 Kor 12,7) K čemu by byla zapálená svíce v prostoru kde nikdo není? Možná svítí, stravuje sebe sama ale nikomu nepřináší užitek. Dary Ducha svatého předpokládají společenství, kde se jeden druhému jako bratři a setry snažíme pomáhat.

 

Kdyby Bůh byl jenom jeden, osamocený, byl by nesmyslný a pro nás absolutně zbytečný. Podstatou třetí božské osoby je, že vychází z Otce i Syna, vychází a dává se nám, proto dnešní slavnost. Děkujeme Bohu v Trojici, že se s námi dělí sám o sebe, o svou podstatu, o to nejniternější, a i v tom máme Boha v Trojici jako jeho milované děti napodobovat, dělit se o vše s bližními.

 

Světlo každé svíce směřuje vždy vzhůru, i my dnes pozvedáme své srdce k Bohu, k jeho trůnu, kde vládne náš Spasitel Ježíš po Boží pravici, ten se za nás přimlouvá, abychom na základě boží milosti a toho, co si vyprosíme, dokázali vydávat svědectví křesťanského života.

 

Bůh se nám dává často poznávat v obyčejným symbolech. Takovým symbolem je i svíce. Vosk pevně chrání a splývá s knotem, tak jako je Ježíš jedno se svým Otcem, a díky vosku může zapálený knot a celá svíce hořet. Tak i Bůh hoří sám v sobě i k nám ustavičnou láskou díky Duchu svatému. Svaté Kateřině Sienské Ježíš ve zjevení řekl: „ Budeš-li tím, čím máš být můžeš zapálit celý svět.“ Ježíš nám i v evangeliu říká, buďte světlem světa, a vaše světlo, tak ať svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili za to  Otce v nebesích.

 

Kéž se necháme zapálit ohněm Boží lásky, otevřeme se  a naše srdce ať hoří, není nic krásnějšího než hřejivý pocit u srdce, z toho, že Bůh je se mnou a já se dokážu o svou dobrotu, kterou Bůh do mě vložil  dělit s druhými. Ducha neuhášejme ale rozněcujme, především vroucí modlitbou a skutky milosrdenství.