Neposkvrněné srdce Panny Marie

Po velkých slavnostech seslání Ducha svatého, Nejsvětější trojice, Božího Těla a Nejsvětějšího srdce Ježíšova nám moudrost liturgie nabízí ke kontemplaci Neposkvrněné srdce Panny Marie. Srdce Ježíšovo je ovinuté trním bolesti, bolesti našich hříchů, které ho zraňují a zarmucují. Srdce Panny Marie je probodené mečem bolesti, bolesti nad utrpením svého Syna zlobou nás lidí. Obě srdce krvácí z lásky, láska totiž pláče a má zármutek nad tím, když se děje něco špatného, a láska také cítí s trpícím.

Tato dvě svatá a čistá srdce nemůžeme od sebe nikdy oddělit, tak jako nemůžeme od sebe oddělit to nejpevnější pouto lásky mezi matkou a synem, dítětem. Tato dvě srdce jsou neustále spojena, jak láskou tak utrpením, vždyť která matka netrpí spolu se svým dítětem?!

Srdce Ježíšovo je pro nás pramenem svatosti a srdce Panny Marie je pro nás nevyčerpatelným zdrojem milostí, průplavem, kterým přichází na svět každá milost a my bychom měli o tyto milosti neustále Pannu Marii prosit, aby se i naše srdce stávala svatá a čistá.

Mariino mateřství je univerzální, všichni jsme její děti a jako děti k Ní také smíme s důvěrou přicházet. Důstojnost Panny Marie spočívá v jejím božím, požehnaném mateřství, velikost a moc Panny Marie spočívá v její čistotě a lásce. Láska jí pomohla překonat všechen lidský strach, to když se zalekla a všemu nerozuměla a ptá se, jak se to stane? Láska spojená s její hlubokou vírou jí dávali sílu naplnit Boží plán, to když se její život stane velkým dobrodružstvím až po chvíle na Kalvárii. Stejně tak vstoupí-li do našeho života Bůh, stává se z našeho života jedno velké dobrodružství, Bůh nám v dobrém slova smyslu, nedá pokoj, nedopustí z lásky k nám, abychom si volili cestu jednodušší, prostornou, to není Boží cesta, tak jako to nebyla ani cesta Panny Marie, svatého Josefa mnohých jiných. Cesta kříže je královskou cestou do nebe.

Vydat se na tuto odvážnou cestu, se podobá výstupu na vysokou horu, kdy musíme chtě, nechtě, vše zbytečné a nepotřebné postupně odhazovat a opouštět, opouštět svůj strach, pochybnosti, minulost. Když však pro Boha ztrácíme, získáváme a rosteme, tak jako semínko ztrácí svou podobu, roste až vykvete. I Maria prošla tímto božím procesem, Boží školou, až vykvetla v tu nejkrásnější růži, Matku, Pannu a Královnu.

Můžeme si jako křesťané a děti Panny Marie dělat to nebezpečné právo na pohodlný život?! Chceme životem jen tak anonymně proplouvat, chtít, aby po nás nikdo nic nechtěl, abychom chtěli svůj život považovat za vcelku dobrý, spokojený a vyřešený?! Mohli bychom se v takovém případě nazývat ctiteli a dětmi Marie?! Chceme-li Marii dělat radost, musíme ji nejenom ctít, ale také následovat, především mít odvahu říci bohu jedno velké ano, staň se, učiň se mnou Bože velké věci. Měj ohled na mou slabost ale s důvěrou se ti svěřuji a věřím, že s tvou pomocí život zvládnu a dotáhnu do úspěšného konce, který bude vlastně jen začátkem. Vím, že mě to bude asi něco stát, možná to bude i bolet, ale s Tebou to dokážu, s Tebou to nevzdám, s Tebou se neztratím.

Vložme ve velké důvěře své životy a srdce do rukou Panny Marie,vždy´t Ona nás miluje a nedovede nikam jinam, než ke svému milovanému Synu Ježíši Kristu, našemu Pánu.